Brodek u Přerova

V květnu 2011 oslavil Jirka Komárek odchod na zasloužený stařecký odpočinek. Uspořádal oslavu, ale abychom se nevěnovali jen pití, zajistil návštěvu známe zvonařské dílny Marie Dytrychové - Tomáškové.

Má více než pětapadesátiletou tradici a patří mezi tři největší zvonařské dílny u nás. Zvony a zvonky se používaly již ve starověku, byly známy všem civilizacím, které dokázaly zpracovávat kovy. Už v 5. tisíciletí př. n. l. se vyráběly v Číně, těm dnešním se však příliš nepodobaly. Většinou měly oválný nebo čtvercový tvar a nedokonalý zvuk. V Evropě se zvony rozšířily až s nástupem křesťanství. To se rozšířilo po vydání Milánského ediktu roku 313, kterým císař Konstantin I. povolil svobodné praktikování nového náboženství v celé římské říši. Jedna z křesťanských legend vypráví o tom, že když roku 406 šel biskup Paulinus z Kampanie na procházku, upoutala jeho pozornost květina ve tvaru zvonku a tak jej napadlo vytvořit zvonky kovové. Ty první však měly podobu rolniček a často se používaly ke zdobení oděvů nebo jako součást šperků. Větší kostelní zvony, takové, jako známe dnes, se začaly vyrábět až v 6. století. K prvním zvonařům patřili mniši a jeden z nich, Theophilus, popsal roku 1160 postup při vzniku zvonu; stal se tak jeho „oficiálním vynálezcem“. Do této doby spadá i počátek českého zvonařství. Ve 12. století se odlévání zvonů začalo šířit i mimo kláštery a je zajímavé, že zvonaři v tomto století byli většinou potulní mistři. Z technických důvodů totiž bylo nutné zvony odlít přímo v místě, kde měly být zavěšeny.

Ze 14. století pocházejí nejstarší dochované zvony u nás. Nejstarším známým a dosud používaným zvonem je Vilém zavěšený ve věži kostela Nanebevzetí Panny Marie v Havlíčkově Brodě. Byl vyroben v roce 1300 nebo 1306. Největšího rozmachu u nás dosáhlo zvonařství v 15. a 16. století, kdy bylo vynalezeno tzv. zvonové žebro a zvony dostaly dnešní charakteristický hruškovitý tvar.
Zvonařskou dílnu v Přerově u Brodku založili Josef a Laetitia Dytrychovi v roce 1950. Po válečných rekvizicích zůstal na věži zdejšího kostela jediný zvon a ten navíc pukl. Josef Dytrych se rozhodl, že jej přelije, a skutečně se mu to do roka a do dne podařilo. Tehdy se však jednalo pouze o zálibu, která časem přerostla v mistrovské umění, jemuž se začala věnovat celá rodina. Když Josef Dytrych zemřel, ujala se vedení rodinné dílny jeho žena Laetitia a po ní dcera Marie. Protože v rodině nebyl mužský potomek, učila Marie od malička svou dceru Leticii zvonařskému řemeslu vyžadujícímu manuální zručnost, pracovitost, odříkání a zodpovědnost. Leticie Vránová-Dytrychová strávila v dílně velkou část svého dětství. Po mamince a babičce zdědila umělecké sklony a potřebné znalosti získala studiem na několika školách. Pro zvonaře totiž žádný speciální obor neexistuje. Na UMPRUM v Turnově vystudovala obor plošné a plastické rytí kovů a na brněnském Vysokém učení technickém se učila znalostem slévárenství. Další vědomosti získávala na soukromých hodinách u renomovaných sochařů, ale nejvíce se toho o zvonech naučila v rodinné dílně. Praxe je zkrátka tou nejlepší školou.

Opět jsme měli štěstí, že výklad nám poskytl nadšený místní zaměstnanec. Doslova humorně nám vysvětlil celý postup odlévání zvonu.

Já poskytnu výklad z internetu.
Všechno začíná prohlídkou místa, kde bude zvon zavěšen, přičemž je třeba získat rovněž informace o statice budovy. Následují hodiny strávené nad výkresy. Za pomoci tří věd, hudební teorie, matematiky a fyziky, se pak provádí výpočet zvonového žebra a konstrukční výkres, podle něhož se vyrobí šablona. Předem je tedy známa velikost, hmotnost a tón budoucího zvonu. Pak je možné přistoupit ke stavbě a modelování hliněné formy modelu budoucího zvonu. Jejím základem jsou nepálené cihly a hlína s příměsí plev, kravských chlupů a piva. Už staří zvonaři dobře věděli, že pivo lepí a forma díky němu dostatečně vytvrdne. Voskový model slouží k výtvarné výzdobě podle přání zákazníka a nese ornament, textovou reliéfní výzdobu, heraldické znaky apod. Hotová forma se v licí jámě zasype a pečlivě udusá. V blízké peci se roztaví zvonařská bronz, která se od ostatních liší vysokým, až 22% podílem cínu. Kov rozžhavený na zhruba 1 200 °C se nalije do zvonové formy a ta musí v licí jámě chladnout podle velikosti zvonu 4 dny až 3 týdny. Teprve když řádně vychladne, je možné ji vyzvednout. Poté se zvon očistí od spálené hlíny, odřeže se nálitek, povrch zvonu se vyčistí a provede se požadovaná povrchová úprava. Zvon vzniká třeba i dva měsíce, po nichž je zkolaudován. Kolaudaci provádí renomovaný znalec, který vydá protokol potvrzující, že tón zvonu odpovídá kolaudačním směrnicím.
Za více než pětapadesát let existence dílny zvonaři a především zvonařky v Brodku vyrobili na 8 tisíc zvonů. Dnes se houpají ve věžích kostelů nejen u nás, ale i v zemích celé Evropy a třeba i v Jihoafrické republice, USA, Austrálii, Rusku nebo Japonsku. Pochází odtud i zvon Urban zavěšený ve věži bardějovské konkatedrály sv. Egídia, který je svou hmotností 4,5  t největším zvonem vyrobeným ve zvonařské dílně Dytrychových. A zdejší zvonaři se mohou pochlubit i rekonstrukcí již zmíněného zvonu od mistra Brikcího, z něhož po požáru roku 1953 zbyly jen fragmenty. Ale pokud si myslíte, že zvony odtud putují jen do kostelů, jste na velkém omylu. Objednávky přicházejí i od zájemců o zvony firemní, rodinné, domovní, svatební, klubové, jezdecké, lodní či upomínkové. Možná to nevíte, ale zvon je kovový bicí hudební nástroj, i když dosti výjimečný. Zvonař by vám řekl, že má duši. Zvony se dají poznat po hlase, který má při troše představivosti i konkrétní sdělení. Kromě obvyklého „bim bam, bim bam…“ může vyzvánět třeba „pojď sem, pojď sem…“ nebo „Měl pole, role, dům, měl pole, role, dům…“ Podle některých pověstí se prý zvony dokonce nerady stěhují a ze středověkých zpráv se dozvídáme o případech, kdy se povoz se zvonem nemohl hnout z místa. Původně se zvon rozezníval údery kladívka ze strany a teprve od 14. století má stejně jako člověk srdce. Pukne-li zvon, je to považováno za předzvěst neštěstí, a podobně je tomu v případě, když pukne nebo se utrhne srdce zvonu. Stalo se tak například na jaře roku 1939, když v Krakově puklo srdce největšího polského zvonu a v září téhož roku do země vtrhla válka. Roku 2002 přišel o své srdce největší český zvon Zikmund, a to dokonce v den voleb a na svátek sv. Víta, a v srpnu téhož roku část země zasáhly povodně.
V Brodku se nevyrábí jen velké zvony, ale také se vyrábí velmi pěkné dárkové zvonečky. nedalo se odolat a nějaký nekoupit.

Na závěr jsme si prohlédli unikátní zvonkohru umístěnou nedaleko zdejšího kostela Narození sv. Jana Křtitele.

Původní návrh výtvarníka Jiřího Studenského byl ve zvonařské dílně realizován v podobě soustavy 22 zvonů – největší o hmotnosti 220 kg, nejmenší váží 5 kg. Slavnostně byla zvonkohra poprvé spuštěna o půlnoci s příchodem roku 2000. Díky důmyslnému elektronickému ovládání zde lze naprogramovat až 100 různých melodií, nebo případně zapojit elektrickou klávesnici a zahrát na zvonkohru jako na hudební nástroj.

A teď již nám nezbylo, než se věnovat dobrému jídlu a pítí. Fotografie opět v příloze.