Čechy pod Kosířem

Pokračujeme v plánovaných vycházkách, ale tentokrát jsme zbyli jenom čtyři, ostatní z naší skupiny neměli čas. Naším cílem jsou Čechy pod Kosířem. Vytyčená trasa vychází z Čelechovic na Hané, na mapce č.1, naučnou stezkou Velký Kosíř do Čech pod Kosířem a dále do Slatinic.

Naučná stezka Velký Kosíř Velký Kosíř se vypíná nad rovinatou krajinou Hané, je ze všech stran zdaleka viditelný a láká poutníky k výstupu na vrchol. Lesnatý kopec je z jižní strany porostlý zakrslou doubravou se skromnou suchomilnou vegetací. Naučná stezka Velký Kosíř vede po lesní asfaltové cestě na vrchol, dále kamenitým úvozem dolů do Čech a po hlinité pěšině zvané "Hraběcí cesta" zpět. Je vhodná k pěším výle-tům, je sjízdná na horských kolech a je značená turistickými značkami.

Před 370 milióny lety zde teplý příboj mělkého devonského moře omýval korálové útesy. Ve vápencových sedimentech z té doby se nacházejí zkamenělé pozůstatky zástupců všech živočišných skupin prvohorních moří.
Les a louka jsou dvě odlišná společenstva. Na výslunných paloucích nacházíme hojně trávy a kvetoucí byliny, kterým vyhovuje každoroční kosení a které ve vzájemné věčné soutěži o světlo, vláhu a životní prostor vytvořili vyváženou směs druhů.
V lese jsou byliny zastíněny stromy a přežívají jen druhy nenáročné na světlo. Zvláštní bohatost rostlin nacházíme na okraji lesa, kde jsou podmínky pro růst přechodové. Na rozhraní lesa a louky se vyskytuje velké množství bylin, hmyzu a nalézáme zde i nej-více hub.
Archeologické nálezy ze zdejšího okolí pocházejí z různých dob a kultur a dokládají hojné osídlení kraje již od dob mladšího paleolitu (40 000 až 10 000 př.n.l.).
Mohylová pohřebiště eneolotická (4000 až 3000 př.n.l.) patří k nejnápadnějším. Zahrnují mohyly s mohutným kamenným pláštěm, kostrové pohřby v kamenných skříňkách a žárové pohřby. Minulé doby jsou doloženy bohatými nálezy keramiky, kamennými i bronzovými sekyrami, jehlicemi, náramky a sponami. Keltské osídlení (500 př.n.l. až 0) bylo ve Stařechovicích.
Lesy pokrývaly v minulosti většinu okolní krajiny. Po poslední době ledové, v atlan-tickém (5500 až 3000 př.n.l.) a subboreálním (3000 až 500 př.n.l.) období zde rostly převážně duby, lípy, jilmy a javory. Lesy měly pralesní charakter, porosty byly věkově a druhově rozrůzněné, pod korunami stromů rostly hojně keře a nebyly tady cesty. Při pozdější změně podnebí převládly jedle a buky.
Lesy jsou domovem pro různé druhy lesních ptáků, savců, brouků a hub.
"Zlaté Kosiř" je hora opředená legendami a pověstmi: Bájní druidové, posvátné háje, černá paní jedoucí na koni noční tmou, vůně odvaru ze vzácných bylinek, skřítci stře-žící zlato v podzemí, nádoby s medem a pomalované bubínky zahalují kopec kouzelnou tajemností.
V hanáckém lidovém podání vznikl Kosíř v době slavného boje krále Ječmínka s rara-chy. Jeho pomocníci tehdy strouhali kosířem (nástrojem na řezání slámy) čerta do paty, až po nich rozvzteklen mrštil mohutnou skálu - Kosíř.
Cestu končíme v Čechách pod Kosířem v zámeckém parku. Zámek je bohužel uzavřený, tak nám zbývá procházka parkem a návštěva muzea kočárů.
Zámecký areál v Čechách pod Kosířem leží na úpatí kopce Velký Kosíř, v kraji neod-
myslitelně spojeném s jménem českého malíře Josefa Mánesa.
Původní název obce do r.1925 byl Čechy na Hané. První zmínky o ní pod Kosířem pocházejí z počátku 12. století. Ve 14. století pravděpodobně na místě dněšního zámku stála vodní tvrz obklopená dvěma rybníky. V průběhu 15. století tvrz značně zpustla.
Až do počátku 18. století se často měnili majitelé panství a tvrze z řad domácí šlechty.
 Počátkem 18. století byla tvrz za kněžny Terezie z Lichtenštějna přestavěna na barokní čtyřkřídlý zámek s průčelím obráceným na jih. V roce1768 koupil panství císařský tajný rada Emanuel Tellez Menezes a Castro Silva -Taroucca, pocházející ze starého portugalského rodu. Jeho potomci vlastnili panství až do roku 1945.
V letech 1839 až 1843 byl zámek v Čechách pod Kosířem - rodové sídlo Silva -Taroucců přestavěn do dnešní empírové podoby. Autorem plánu přestavby byl archi-tekt M. E. Zerneckého. Ve stejné době byla vystavěna i vyhlídková věž a zahradní sallet a v roce 1852 byl vybudován pseudogotický skleník postavený podle návrhu a plánu Ignáce Ullmana.
 V letech 1846 -1870 na pozvání svého přítele vlasteneckého kněze Bedřicha Silva Tarouccy pobýval a tvořil na zámku významný český malíř Josef Mánes. V tomto inspirativním prostředí čerpal náměty pro uměleckou tvorbu a vytvořil zde přes stovku uměleckých prací. Některá z nich jsou jeho stěžejní díla, např. Líbanky na Hané, Ukolébavka, cyklus Život na panském sídle aj. Pracoval na rodinných portrétech hraběcí rodiny a vytvořil řadu národopisných studií, které jsou dokladem oblékání prostého hanáckého lidu v pol. 19. století.
V r.1905 byly nevhodně sníženy věžky na západní straně a parto bylo nahrazeno mansardovou střechou.
Po smrti posledního majitele panství Františka Arnošta (1890 -1943), který se hlásil vždy k české národnosti, byl zámecký areál v pozůstalostním řízení v letech 1945 až
1949 dědicům z rodu Silva -Taroucců vyvlastněn československým státem.
V roce 1995 byla věžkám vrácena jejich empírová podoba a započata oprava fasád zámku. V r.1995 byla opravena jižní a západní fasáda, v r. 1996 východní fasáda a átrium.
Zámecký park byl obnoven po roce 1987 podle návrhů Jaroslava Šubra. Původní zahrada vznikla mezi dvěma rybníky již za kněžny Terezie z Lichtensteina počátkem 18. stol. Barokně park zformoval hrabě František Štěpán Silva Tarouca v 70. letech 18. stol. a později ve 30 letech 19. stol. jej velkoryse upravil hrabě František Josef I. Silva Tarouca.
Muzeum kočárů

patří k největším ve střední Evropě, protože mimo historických vozů obsahuje také detaily typu postrojů, luceren a nachází se zde archiv doku-mentů, tiskovin a plánů. Expo-zici vytvořil restaurátor Václav Obr, který se restaurování a opravě kočárů věnuje už 15 let. Unikátní sbírka čítá na 38 kočá-rů z let 1750 až 1920. Kočáry pocházejí z Čech i zahraničí, kde většinou ležely zapomenuty ve stodolách a na statcích.

Kromě kočárů mezi kterými nechybí takové skvosty jako arcibiskupský, který účin-koval ve filmu o císařovně Sissi, jsou zde k vidění i různé saně a sáňky a spousta kočárových doplňků. Nejvzácnějším exponátem muzea je kočár Zlatá karosa vyrobený ve Francii v roce 1750. Sbírka rovněž zahrnuje smuteční vozy.                                        

Z Čech pod Kosířem pokraču-jeme dále naučnou stezkou do Slatinic přes Velký Kosíř.Na vrcholu Velkého Kosíře stávala rozhledna do roku 1939, kdy musela být pro špatný tech. stav odstraněna. Dnes najdeme jen stopy po základech roz-hledny. Dřevěná rozhledna byla postavena v roce 1927 a v tomto roce byla také slavnost-ně otevřena.Stavba měřila 26 metrů, která se vyznačovala se jednoduchou konstrukcí s řa-dou podpěr. Dnes zde najdeme lavičky s přístřeškem pro odpočinek.

Cestou navštěvujeme Památník obětem letecké katastrofy armádního vrtulníku Mi-24, který na tomto místě havaroval v lis-topadu 1998 při návratu z leteckého dne v Irsku. Zahynuli zde 4 vojenští letci z vr-tulníkové základny v Přerově - Bochoři. V místě katastrofy je žulový pomník se zlatým nápisem, fotografie a jména obětí a několik, v místě nalezených, trosek. Pravděpodobnou příčinou havárie byla technická závada -porucha gyroskopu.

 

K památníku vede žlutá turistická značka od lázní ve Slatinicích a nebo z opačné strany od Velkého Kosíře. Náš pochod končí v Lázních Slatinice. Jednak prohlídkou a jednak odměnou v místní hospůdce. Ale přestože byl říjen, bylo moc pěkné počasí, svátek a podle toho také množství lidí. Takže obsluha nestíhala.

Historie lázní Slatinic sahá až do 16. století. Prvním "lázeňským hostem" byl jistý vladyka Šimon z Nadějova, který byl v roce 1556 písařem zemského menšího práva markrabství moravského a také po jistou dobu zastával úřad radního písaře v Pros-tějově.
Stejně i první důkladné vědecké pojednání o sirném slatinickém prameni pochází ze 16. století. V roce 1580 proslulý moravský lékař Tomáš Jordán z Klausenburka označil ve své knize s názvem Kniha o vodách hojitedlných neb teplicech moravských zdejší prameny jako léčebné. Zmiňuje položení pramene, chemické složení vody a její lé-čebné účinky. V archívech pánů z Lichtenštejna bylo v roce 1929 nalezeno podání, kterým kníže dovolil 21.3. 1685 zřízení lázní, pokud stavební náklady nepřesáhnou 100 tolarů.
V roce 1714 měly lázně již 7 pokojů. Ke stavbě modernější lázeňské budovy mělo dojít v roce 1725, ale stavba byla odsunuta kvůli výstavbě zdejšího Lichtenštejnského hospodářského dvora, která si vyžádala větších finančních nákladů, než se původně očekávalo.
Stavba lázní započala v roce 1731 a to přímo u léčebného pramene, kde byly dokonce položeny základy. Stavba nebyla nikdy dokončena. Jedním z hlavních důvodů bylo, že stavba na mokré půdě, skoro močále, by si vyžádala daleko větší náklady. Proto byl nakonec nový lázeňský dům postaven až v r. 1733 na současném místě.

Dalším plánovaným turistickým výletem bylo v říjnu vinobraní v Uherském Hradišti. Dopoledne je v UH krojovaný průvod, který trvá 2 hodiny, otevřeny jsou všechny památky, na náměstí je velký jarmark a podium, kde se celý den střídají různé soubory. V parku se vaří několik druhů kotlíkových gulášů, atmosféra je výborná. A samoz-řejmě všude teče burčák a čepuje se víno. Tato akce je dokumentována pouze v oddílu "fotografie".

Lipník nad Bečvou

V Lipníku nad Bečvou se nabízí prohlídka města s průvodcem. Na pozvání F1 toho využíváme. prohládka s průvodce začíná v 10.00 hod. ale vzhledem k vlakovému spojení, t.j. nutného časného příjezdu do Lipníka, první naše kroky vedou ke kavár-ničce na kávu a zbylý čas využíváme k prohlídce Meditační zahrady svatého Jakuba.

Meditační zahrada se nachází vedle kostela sv. Jakuba, na místě bývalého středověkého hřbitova. Má tvar nepravi-delného pětiúhelníku o celkové výměře asi 3 000 m2 (průměrná délka 60 m, šířka 50 m). Ze severu ji obepínají snížené městské hradby, z jihu nízká zídka a z východu drátěný plot. Vytvořil ji Okrašlovací spolek Lípa a kromě příjemného posezení mezi kytičkami a bylinkami tam je od 18. června instalována i část výstavy Kov ve městě. Jsou zde umístněny plastiky Modrý květ (autor Radomír Bárta z Tišnova), Strom (autor Vladan Běhal z Olo-mouce), Rodina (autor Jaroslav Píša z Turnova) a Kovaný květ (autor Jiří Běhal z Olomouce - Lošova).V centru zahrady je mušle svatého Jakuba.Tento symbol ochránce a patrona farnosti a celého města je vytvořen v zeleném trávníku Meditační zahrady.

Lipník nad Bečvou je starobylé město s 8,5 tisíci obyvateli, které leží v samém srdci Moravské brány, v jejím nejužším místě. Údolím protéká řeka Bečva. Moravská brána je spojnicí úrodné Hané a Slezska, Hané a Valašska, procházela tudy v minulosti dů-ležitá obchodní cesta, zvaná Jantarová stezka. Z jedné strany prastarou obchodní stezku lemují Hostýnské vrchy, ze strany druhé Oderské vrchy.

První písemná zmínka o Lipníku nad Bečvou pochází z r. 1238, samotné město je ale nepochybně starší. Od r. 1989 je památkovou rezervací.

Město si udrželo původní uliční čáry, historické objekty v jádře středověkého původu a ve velkém rozsahu velmi pozoruhodné opevnění, dodnes nese všechny znaky sta-robylých sídel – dominantní náměstí v centru, hvězdicový komunikační systém a objízdné komunikace. Ve značné míře si zachovalo původní historickou městskou dispo-zici. Městské hradby v Lipníku nad Bečvou patří k nejlé-pe zachovaným na Moravě. Hradby obepínají jádro města a v dnešní dochované podobě byly vybudovány za Pernš-tejnů v letech 1507 – 1530.

Sraz s průvodcem máme u informačního centra a prohlídka začíná náměstím T.G. Masaryka.

Centrem městské památkové rezervace Lipník nad Bečvou je náměstí, nesoucí dnes název T. G. Masaryka. Je zvláštností Lipníka, že toto náměstí je ve tvaru písmene „L“. Nepravidelný tvar náměstí ale nebyl záměr - původně bylo čtvercové. Postupně však byla část náměstí zastavěna domovním blokem s radnicí, důsledkem čehož vznikl tento tvar. Domy na obvodu náměstí mají dodnes zachovaná nebo alespoň přiznaná podlou-bí.

Odkupem jednotlivých domů postupně vznikala a rozši-řovala se radnice. K jejím zásadním stavebním úpravám došlo v r. 1851, kdy byla kompletně přestavěna ve stylu klasicismu a historismu. Na náměstí se nachází 2 kašny: starší, která pochází z roku 1699, byla původně zdobena piniovou šiškou. Později byla osazena sochou sv. Floriá-na, patrona hasičů. Svatý Florián bývá nejčastěji zobrazo-ván jako římský voják s přilbou, mečem

a korouhví vylévající z vědra vodu na hořící dům.

Druhá kašna se sochou sv. Jana Nepomuckého je z roku 1859. Původní starobylé renesanční městské kašny, napájené městs-kým vodovodem z oblasti Loučského potoka, byly zničeny za třicetileté války.
Mariánský sloup v centru náměstí pochází z roku 1694, byl postaven za děkana Jiřího Balšánka, který byl také iniciátorem stavby řady kaplí ve městě a městského špitálu.
Dům čp. 47 je vzácně zachovaným typem měšťanského domu s pozdně renesančním jádrem ( a portálem- dřevěným, vyřezáva-ným). Dům byl přestavěn kolem roku 1680. V průčelí je tzv. slepé čtyřlístkové okno. Dochováno je plochostropé trámové podloubí. Vpravo je uveden seznam jednotlivých majitelů tohoto domu od roku 1545.

V úzké uličce spojující náměstí s ulicí Hvězdní (na se-verovýchodě náměstí) najdeme ukázku středověké ar-chitektury, poměrně vzácné – jsou to rozpěrné oblouky mezi domy, zvané prampouchy.  V historickém exteriéru městské památkové rezervace se vystavuje téměř padesát-ka exponátů, reprezentujících špičku českého uměleckého kovářství.

V roce 2009 byl v jižní části náměstí slavnostně odhalen symbol Lipníka, kovaná plastika s názvem Tilia (Lípa). Jedná se o poslední dílo „papeže“ uměleckých kovářů a zakladatele Hefaistonu, mistra černého řemesla ALFREDA HABERMANNA. Tilia je monumentální svými rozměry a křehká liniemi, připomínajícími srdcovitý list lípy či uzavřený lipový květ.

Pokračujeme k farnímu kostelu sv. Jakuba s unikátní zvonicí. 

Původně byl vystavěn v gotickém slohu někdy kolem roku 1400 (i když podle dostupných pramenů na jeho místě stávala již dříve románská svatyně). Cca o 200 let později přibyla na jižní straně kaple Zvěstování Panny Marie, renesanční věž s cibulovitou bání a především nádherná hranolová zvonice.  O stavbě samostatné zvonice bylo rozhodnuto po tom, co nový zvon Michal svou silou při zvonění rozechvíval celou kostelní věž. Ještě starší je zvon Jakub, pocházející již z roku 1464. Zvonice má čtvercový půdorys 10×10 metrů, krásné rohové armatury a vysokou atiku. Interiér kostela pochází převážně z 18. století, z doby barokních úprav.

Pokračujem po ulici 28. října. Na jejím opačném konci stávala Hranická brána. V této ulici jsou zachovány renesanční domy s podloubími a máz-hauzy. Podloubí kolem domu čp. 41 se dříve říkalo „cahúzky“ (od německého Zeughaus) – býval to kdysi sklad zbraní a střeliva.
Proti restauraci Modrá hvězda bývala věžička se zvonkem, kterým se zvonívalo, když byl veden odsouzenec na popraviště za městem. Na domě čp. 21 je nástěnná malba Panny Marie, ve výklencích dalších domů byly umístěny mariánské plastiky, které se bohužel nedochovaly. Domy v centru města mají až dvoupatrové sklepy, některé jsou zasypány kvůli statice, jiné jsou dodnes funkční.
Ulice Palackého
Dříve zvaná také Katova ulice, protože v jednom z domečků nedaleko hradeb přebýval lipenský kat. Jeho domek, neboli katovna, který byl v 70. letech minulého století zbo-řen, nesměl přímo sousedit s žádným z vedlejších domů. Musel mít kolem sebe malé uličky, a to proto, že katovské řemeslo bylo nečisté.
Pozoruhodné jsou krajní domy v ulici, přistavěné přímo k městskému opevnění, u nichž jednu ze štítových zdí tvoří přímo gotická kamenná hradba.
Ulice Stará
Kopíruje východní obvod městského jádra. Dříve byla nazývána Stará židovská nebo také V Židech. Typickým prvkem židovských čtvrtí bylo tzv. kondominium.  Jednot-livé domy byly nejenom právně, ale i fyzicky rozděleny na několik - až 8, 10 či 16 - vlastnických dílů. Bylo tomu tak proto, že se po každém účastníku trhu tehdy poža-dovalo doložení vlastnictví nemovitosti. V té době byla také vysoká hustota osídlení – na jeden židovský dům připadalo v 1. polovině 19. století v průměru až 17 obyvatel.
Nábřeží Járy CimrmannaKuriózní ulička v samotném centru města nese jméno po českém géniovi a světoběžníkovi Járovi Cimrmanovi. Pojmenování uličky vyšlo z ankety, kterou vyhlásila radnice. Město Lipník nechalo na stěnu ulice vyobrazit slunce nad mořskou hladinou s atmosférou doby na přelomu 19. a 20. století, kdy český génius údajně žil.

Součástí malby jsou i tehdejší vynálezy, jako je létající balon, obloukové lampy nebo kolo. Kolorit uličky doplňuje vyob-razení romantické procházky dámy po nábřeží a jízda fiakru. Nábřeží Járy Cimr-mana koresponduje se snahou Cimrmana umožnit nám, suchozemcům, pohled na mořskou hladinu bez dlouhých cestovních útrap. Slavnostního otevření Cimrman-nova nábřeží v roce 2007 se zúčastnil i jeden z předních cimrmanologů Ladislav Smoljak.
Pokračujeme kolem hradeb ke kapličce sv. Josefa. Je to raně barokní stavba z r. 1695 v sousedství pošty. V interiéru kaple zaujme hlavně kopule zdobená freskami.

Kaple sv. Josefa byla postavena za působení děkana Jiřího Balšánka, který se zasloužil také o vybudování chudobin-ce sv. Alžběty (dnes je zbořen) vedle této kaple, kaple sv. Petra na hřbitově, rozšíření kaple P. Marie a zbudování kaple sv. Barbory ve farním kostele a také nechal postavit v r. 1694 mariánský sloup na náměstí. Mezi lidmi kolova-la pověst, že našel na faře pod hromadou kamení poklad, který pak vynaložil na výstavbu všech výše uvedených památek.

Málokteré město má více než jeden židovský hřbitov. V Lipníku nad Bečvou jsou dva, i když se nacházejí v těsném sousedství. Nejstarší hřbitov se zřejmě nacházel u syna-gogy. Protože byl malý, v r. 1567 židé v Lipníku n. B. koupili pozemek pro hřbitov jižně od centra města. Pochováno zde bylo sedm lipenských rabínů, včetně Barucha Teomina Fränkela – právě jeho tumba z r. 1828 bývala a bývá doposud hojně

navštěvována zbožnými chasidskými židy. Pohřbívalo se zde do roku 1883. Celá plocha byla tehdy hroby hustě zaplněna, odhadem se zde nalézalo 1500 až 1800 náhrobků. V r. 1942 byl hřbitov zničen německým vojskem.

Po válce bylo asi 160 náhrobků celých a 20 zlomků pře-vezeno na nový hřbitov. Po r. 1989 se za podpory organi-zace Agudath Israel Of America a potomků rabína Frän-kela z Velké Británie hřbitov dočkal úplné obnovy. V pů-vodní poloze a ve stejné podobě (na základě dochovaných fotografií) byla osazena pískovcová replika náhrobní tum-by rabína Fränkela. V původním smyslu byly rozmístěny všechny dochované staré náhrobky. Následuje prohlídka Synagogy. Byla vystavěna ve 2. nebo 3. desetiletí 16. století, první písemná zmínka je z roku 1540. Synagoga vznikala zároveň s hrad-bami, byla přistavěna jako poslední dům v Pernštýnské ulici.

Je tak nejstarší synagogou na Moravě, po Staronové synagoze v Praze druhou nejstarší v Čechách. Hlavní sál je zaklenut gotickou síťovou klenbou s cihlovými žebry ve stylu pozdní tzv. vladislavské gotiky. Zajímavá je podobnost s klenbou Gotického sálu staré radnice v nedalekých Hranicích, která je datována rokem 1528. Tloušťka zdi budovy na severní straně je úctyhodných 170 cm.                                                     Procházíme kolem kláštera piaristů. Piaristé přišli do Lipníka n. B. na popud kardinála Dietrichštejna v roce 1634. Nastěhovali se do prostor domu Jednoty bratrské. Postupně tento dům přebudovali do nynější podoby. Z Lipníka nad Bečvou pak odešli v roce 1884. K první přestavbě došlo v letech 1637 – 1641. V koleji bylo 18 cel a jedna temná. V letech 1660 – 1670 byly kolejní budovy znovu zcela přestavěny za ekono-mické pomoci knížete Maxmiliána z Dietrichštejnu. V roce 1673 byla vybudo-vána vedlejší školní budova, v letech 1740-1741 byla rozšířena o další trakt. Piaristická kolej tak dodnes zachovává svoji dispozici z 18. století se dvěma nádvořími a monu-mentálním průčelím. V objektu byla škola, noviciát, knihovna, oratorium, byty řehol-ních kleriků i žáků. Příčné vnitřní křídlo odděluje čtvercové nádvoří koleje (západní část) od obdélníkového nádvoří školy (východní část). Dodnes se v přízemních sálech dochovala štuková výzdoba.

                    Plán piaristické koleje po dostavení obou křídel, konec 17. stol.

Členové řádu byli řeholními kleriky a jejich hlavním posláním vedle dobročinnosti byla výuka mládeže na školách všech stupňů. Při většině svých konventů zakládali školy od obecných až po filozofické ústavy. Vychovali zde tisíce žáků, z nichž mnozí se významně zapsali do dějin vědy a kultury. V letech 1833-4 pobýval jako žák piaristické školy v Lipníku n. B. Johann Gregor Mendel, objevitel genetických zákonů.

Piaristé Lipník n.B. opustili v roce 1884.

Od kláštera přicházíme ke kostelu sv. Františka Serafinského.V místech starého bratrského sboru byl v letech 1590-1593 postaven místní vrchností renesanční bratrský kostel. Lipnickou vrchností byli tehdy Petr Vok z Rožmberka s manželkou Kateřinou z Ludanic. Petr Vok byl do sňatku s Kateřinou katolík, avšak mladá paní jej zřejmě svým vlivem dovedla mezi české bratry.

Bratrský kostel byl postaven v goticko-renesančních formách. Kostel byl vybudován na půdorysu obdélníka, s trojbokým presbytářem, sevřeným dvojicí věží. Z původní stavby se dochovala dispozice kostela včetně obvodových zdí kněžiště s opěrnými pilíři, později upravená klenba kněžiště a dvojice věží, z nichž severní je vyzdobena sloupkovými arkádami s balustrádou. Bylo to výjimečné dílo, protože bratrské kostely jinak obecně věže nemívaly. Druhá, jižní věž, nebyla dostavěna do zamýšlené výše.

Po necelých 100 letech (1682 – 1687) byl kostel, v té době již zasvěcený sv. Františku Serafinskému, piaristy přestavěn ve stylu raného baroka. A to podle projektu vídeňského císařského architekta Giovanni Pietro Tencally, představitele raného baroka ve střední Evropě. Kostel má velmi dobrou akustiku a zvláště v poslední době jsou v něm pořádány pravi-delné koncerty. Uměleckým skvostem je monumen-tální vstupní brána s půlkruhovým záklenkem, který je vyplněn tepanou barokní mříží z r. 1757. Plastika nad bránou představuje Zjevení sv. Terezie sv. Jo-sefu Kalasánskému, zakladateli řádu piaristů. Její autorství je připisováno Františku O. Hirnlemu ( B. Samek).

Procházka s průvodcem končí v zámeckém parku. V době, kdy lipenské panství patřilo Bruntálským z Vrbna (16. století), šlechtické rody opouštěly hrady a budovaly si nová zámecká sídla na přístupnějších místech. Myšlenkou vybudování nového správního centra panství v Lipníku nad Bečvou se zabýval již Hynek st. Bruntálský z Vrbna. Svoji stavební aktivitu však předtím soustředil na dokončení přestavby hradního paláce na Helfštýně. Pro nový zámek ve městě odkoupil v roce 1596 několik předměstských gruntů v těsném sousedství Bratrského sboru. Protože však záhy zemřel, stavbu zámku realizoval až jeho syn Jiří Bruntálský z Vrbna, a to do roku 1609.

Renesanční zámek byl vybudován jako patrový s dvoutraktovou dispozicí. Dvou-ramenné schodiště bylo umístěno vedle průjezdu a vstupovalo se na něj z velké haly s vjezdem do dvora. Nejpozději na konci 17. století měl zámek také druhé patro. Pozůstatky sgrafitové výzdoby jsou i po rekonstrukci fasády v roce 2003 po-nechány na ukázku vedle vchodu mezi zámkem a kostelem sv. Františka Sera-finského. K radikální historizující novo-klasicistní přestavbě zámku a přilehlých hospodářských křídel došlo až v 60. le-tech 19. století. Zámek dostal poměrně kvalitní novoklasicistní fasádu. V souladu s dobovými historizujícími estetickými názory byla upravena i obě boční křídla.

Podle projektu stavitele Zürka vznikla i technicky zajímavá a dodnes originální úprava terasy na střeše bývalých stájí západního dvorního křídla – přeměna v zahradu, propo-jenou pomocí můstku s bývalým salónkem v jihozápadním nároží zámku.

V době svého vzniku byla první střešní zahradou v zemích na sever od Alp. První návrhy této zahrady jsou spojeny právě se stavitelem Josefem Zürkem a zahradní-kem Ferdinandem Wenzlem. V letech 1910 - 1911 byla vybudována současná střešní terasa podle projektu firmy Ed. Asta z Opavy, dnes po komplexní re-konstrukci.                                          Na nádvoří si můžete všimnout, že zámek je obklopen nádherným zámeckým parkem. Byl založen v polovině 17. století kní-žetem Dietrichštejnem zprvu jako okrasná zahrada s ovocnými stromy. Vývoj parku byl ovlivněn francouzskými styly, od roku 1880 došlo ke zvětšení plochy parku a byl zaveden styl anglického parku, který je zachován až do současnosti.

Základní kompozice je postavena na prosté kráse jednotlivých stromů na zelené ploše trávníků. Některé stromy pocházejí ještě z dob založení parku – např. neobyčejně vzrostlá převislá forma buku lesního, strom zvaný„Opičák“.  Součástí objektu je stylová kavárna, odkud je pohled na zámecký areál a zahradu, dále galerie Konírna kde jsou pořádány pravidelné výstavy a Společenský sál s kapacitou cca 50 osob slouží ke slavnostním účelům i k pořádání komorních kulturně-vzdělávacích akcí a výstav.                            

 Prohlídku Lipníka n/B, už bez průvodce, končíme jako vždy v nějakém stylovém prostředí. Dnes je to na pozvání a sponzorování F1 místní pivová-rek, který po náročné prohlídce poskytne příjemný azyl.

Brodek u Přerova

V květnu 2011 oslavil Jirka Komárek odchod na zasloužený stařecký odpočinek. Uspořádal oslavu, ale abychom se nevěnovali jen pití, zajistil návštěvu známe zvonařské dílny Marie Dytrychové - Tomáškové.

Má více než pětapadesátiletou tradici a patří mezi tři největší zvonařské dílny u nás. Zvony a zvonky se používaly již ve starověku, byly známy všem civilizacím, které dokázaly zpracovávat kovy. Už v 5. tisíciletí př. n. l. se vyráběly v Číně, těm dnešním se však příliš nepodobaly. Většinou měly oválný nebo čtvercový tvar a nedokonalý zvuk. V Evropě se zvony rozšířily až s nástupem křesťanství. To se rozšířilo po vydání Milánského ediktu roku 313, kterým císař Konstantin I. povolil svobodné praktikování nového náboženství v celé římské říši. Jedna z křesťanských legend vypráví o tom, že když roku 406 šel biskup Paulinus z Kampanie na procházku, upoutala jeho pozornost květina ve tvaru zvonku a tak jej napadlo vytvořit zvonky kovové. Ty první však měly podobu rolniček a často se používaly ke zdobení oděvů nebo jako součást šperků. Větší kostelní zvony, takové, jako známe dnes, se začaly vyrábět až v 6. století. K prvním zvonařům patřili mniši a jeden z nich, Theophilus, popsal roku 1160 postup při vzniku zvonu; stal se tak jeho „oficiálním vynálezcem“. Do této doby spadá i počátek českého zvonařství. Ve 12. století se odlévání zvonů začalo šířit i mimo kláštery a je zajímavé, že zvonaři v tomto století byli většinou potulní mistři. Z technických důvodů totiž bylo nutné zvony odlít přímo v místě, kde měly být zavěšeny.

Ze 14. století pocházejí nejstarší dochované zvony u nás. Nejstarším známým a dosud používaným zvonem je Vilém zavěšený ve věži kostela Nanebevzetí Panny Marie v Havlíčkově Brodě. Byl vyroben v roce 1300 nebo 1306. Největšího rozmachu u nás dosáhlo zvonařství v 15. a 16. století, kdy bylo vynalezeno tzv. zvonové žebro a zvony dostaly dnešní charakteristický hruškovitý tvar.
Zvonařskou dílnu v Přerově u Brodku založili Josef a Laetitia Dytrychovi v roce 1950. Po válečných rekvizicích zůstal na věži zdejšího kostela jediný zvon a ten navíc pukl. Josef Dytrych se rozhodl, že jej přelije, a skutečně se mu to do roka a do dne podařilo. Tehdy se však jednalo pouze o zálibu, která časem přerostla v mistrovské umění, jemuž se začala věnovat celá rodina. Když Josef Dytrych zemřel, ujala se vedení rodinné dílny jeho žena Laetitia a po ní dcera Marie. Protože v rodině nebyl mužský potomek, učila Marie od malička svou dceru Leticii zvonařskému řemeslu vyžadujícímu manuální zručnost, pracovitost, odříkání a zodpovědnost. Leticie Vránová-Dytrychová strávila v dílně velkou část svého dětství. Po mamince a babičce zdědila umělecké sklony a potřebné znalosti získala studiem na několika školách. Pro zvonaře totiž žádný speciální obor neexistuje. Na UMPRUM v Turnově vystudovala obor plošné a plastické rytí kovů a na brněnském Vysokém učení technickém se učila znalostem slévárenství. Další vědomosti získávala na soukromých hodinách u renomovaných sochařů, ale nejvíce se toho o zvonech naučila v rodinné dílně. Praxe je zkrátka tou nejlepší školou.

Opět jsme měli štěstí, že výklad nám poskytl nadšený místní zaměstnanec. Doslova humorně nám vysvětlil celý postup odlévání zvonu.

Já poskytnu výklad z internetu.
Všechno začíná prohlídkou místa, kde bude zvon zavěšen, přičemž je třeba získat rovněž informace o statice budovy. Následují hodiny strávené nad výkresy. Za pomoci tří věd, hudební teorie, matematiky a fyziky, se pak provádí výpočet zvonového žebra a konstrukční výkres, podle něhož se vyrobí šablona. Předem je tedy známa velikost, hmotnost a tón budoucího zvonu. Pak je možné přistoupit ke stavbě a modelování hliněné formy modelu budoucího zvonu. Jejím základem jsou nepálené cihly a hlína s příměsí plev, kravských chlupů a piva. Už staří zvonaři dobře věděli, že pivo lepí a forma díky němu dostatečně vytvrdne. Voskový model slouží k výtvarné výzdobě podle přání zákazníka a nese ornament, textovou reliéfní výzdobu, heraldické znaky apod. Hotová forma se v licí jámě zasype a pečlivě udusá. V blízké peci se roztaví zvonařská bronz, která se od ostatních liší vysokým, až 22% podílem cínu. Kov rozžhavený na zhruba 1 200 °C se nalije do zvonové formy a ta musí v licí jámě chladnout podle velikosti zvonu 4 dny až 3 týdny. Teprve když řádně vychladne, je možné ji vyzvednout. Poté se zvon očistí od spálené hlíny, odřeže se nálitek, povrch zvonu se vyčistí a provede se požadovaná povrchová úprava. Zvon vzniká třeba i dva měsíce, po nichž je zkolaudován. Kolaudaci provádí renomovaný znalec, který vydá protokol potvrzující, že tón zvonu odpovídá kolaudačním směrnicím.
Za více než pětapadesát let existence dílny zvonaři a především zvonařky v Brodku vyrobili na 8 tisíc zvonů. Dnes se houpají ve věžích kostelů nejen u nás, ale i v zemích celé Evropy a třeba i v Jihoafrické republice, USA, Austrálii, Rusku nebo Japonsku. Pochází odtud i zvon Urban zavěšený ve věži bardějovské konkatedrály sv. Egídia, který je svou hmotností 4,5  t největším zvonem vyrobeným ve zvonařské dílně Dytrychových. A zdejší zvonaři se mohou pochlubit i rekonstrukcí již zmíněného zvonu od mistra Brikcího, z něhož po požáru roku 1953 zbyly jen fragmenty. Ale pokud si myslíte, že zvony odtud putují jen do kostelů, jste na velkém omylu. Objednávky přicházejí i od zájemců o zvony firemní, rodinné, domovní, svatební, klubové, jezdecké, lodní či upomínkové. Možná to nevíte, ale zvon je kovový bicí hudební nástroj, i když dosti výjimečný. Zvonař by vám řekl, že má duši. Zvony se dají poznat po hlase, který má při troše představivosti i konkrétní sdělení. Kromě obvyklého „bim bam, bim bam…“ může vyzvánět třeba „pojď sem, pojď sem…“ nebo „Měl pole, role, dům, měl pole, role, dům…“ Podle některých pověstí se prý zvony dokonce nerady stěhují a ze středověkých zpráv se dozvídáme o případech, kdy se povoz se zvonem nemohl hnout z místa. Původně se zvon rozezníval údery kladívka ze strany a teprve od 14. století má stejně jako člověk srdce. Pukne-li zvon, je to považováno za předzvěst neštěstí, a podobně je tomu v případě, když pukne nebo se utrhne srdce zvonu. Stalo se tak například na jaře roku 1939, když v Krakově puklo srdce největšího polského zvonu a v září téhož roku do země vtrhla válka. Roku 2002 přišel o své srdce největší český zvon Zikmund, a to dokonce v den voleb a na svátek sv. Víta, a v srpnu téhož roku část země zasáhly povodně.
V Brodku se nevyrábí jen velké zvony, ale také se vyrábí velmi pěkné dárkové zvonečky. nedalo se odolat a nějaký nekoupit.

Na závěr jsme si prohlédli unikátní zvonkohru umístěnou nedaleko zdejšího kostela Narození sv. Jana Křtitele.

Původní návrh výtvarníka Jiřího Studenského byl ve zvonařské dílně realizován v podobě soustavy 22 zvonů – největší o hmotnosti 220 kg, nejmenší váží 5 kg. Slavnostně byla zvonkohra poprvé spuštěna o půlnoci s příchodem roku 2000. Díky důmyslnému elektronickému ovládání zde lze naprogramovat až 100 různých melodií, nebo případně zapojit elektrickou klávesnici a zahrát na zvonkohru jako na hudební nástroj.

A teď již nám nezbylo, než se věnovat dobrému jídlu a pítí. Fotografie opět v příloze.

Olomouc

V květnu uskutečňujeme prohlídku Olomouce s amatérským průvodcem p. Polidorem, který nám připravil naprosto vyčerpávající materiály. Proto naši prohlídku popisuji jenom stručně.

Nejstarší osídlení na území dnešního města Olomouce dokládají archeologické nálezy již od dob prehistorických. Snad nejvýznamnějším nálezem posledních let, který změní i texty dosavadních dějepisných učebnic, je objev zbytků pochodového římského tábora z druhé poloviny 2. století. První zmínka o městě je z roku 1017. Po roce 1800 byl vývoj města v oblasti umělecké poznamenán krizí. Bouřlivé události roku 1848 znamenaly pro Olomouc pětiměsíční pobyt císařského dvora, v arcibiskupském paláci byl v té době uveden na trůn císař František Josef I. V následujících letech se pak Olomouc stala svědkem řady mezinárodních jednání, mimo jiné zde byla podepsána roku 1850 punktace mezi Rakouskem a Pruskem o postavení obou států v Německém spolku. Událostí neradostnou bylo zrušení olomouckého vysokého učení v roce 1860, obnovení se univerzita dočkala až o mnoho let později – v roce 1946. Vědecko technický pokrok, měnící v 19. století tvář měst, nevynechal ani Olomouc. A týkal se nejen již zmíněné stavby železnice. V roce 1862 byla postavena městská plynárna, v roce 1889 vodárna. Stavba městské elektrárny proběhla roku 1898 a již o rok později vyjela do ulic města první tramvaj. Rychle se rozvíjel také průmysl, v okolí města byly stavěny nové továrny, cukrovary, sladovny, pivovar, železárny a další. Bouřlivě prožívala Olomouc události roku 1918 spojené se vznikem československého státu.

Naše prohlídka začíní u dominantního dómu, katedrály sv. Václava.

Mohutná katedrála sv. Václava stojí přimknuta k původnímu Přemyslovskému paláci nad pravým břehem ramene řeky Moravy. Počátky této církevní stavby spadají do 1. poloviny 12. století, kdy zde byla vysvěcena románská bazilika. Na přelomu 13. a 14. století byly provedeny výrazné gotické úpravy a katedrála si zachovala svou podobu po následujících 500 let.

Ovšem v roce 1803 ji zasáhl ničivý požár a zničeny byly všechny tři věže v průčelí. Na konci 19. století (1883-92) tak došlo k největším přestavbě a v Olomouci vznikla takřka od základů novogotická katedrála, která je spojena s několika stašími kaplemi (raně gotická kaple sv. Jana Křtitele s navazující křížovou chodbou, kaple sv. Anny z počátku 17. století nebo kaple sv. Stanislava z roku 1565).
Hlavní chrámová věž měří více než 100 metrů a je tak nejvyšší na Moravě a druhou nejvyšší v ČR. Průčelí pak zdobí dvě další věže.

Pokračujeme přes Peterské návrší - Předhradí.
Nálezy z Petrského návrší prokázaly dokonce úzký vztah olomouckého sídliště k centru Velkomoravské říše – Mikulčicím.
Důležitým historickým bodem pro dějiny města bylo připojení Moravy k českému přemyslovskému státu. Jako první údělný moravský kníže se v Olomouci usadil od roku 1030 Břetislav, syn českého knížete Oldřicha.První zmínka o „hradě Olomouci“ je však v Kosmově kronice až z roku 1055. Po tomto datu se Olomouc stala centrem jednoho ze tří nově vzniklých moravských údělných knížectví – olomouckého, brněnského a znojemského.
V raně středověké Olomouci bylo roku 1063 založeno moravského biskupství a v roce 1078 první samostatný klášter na Moravě.
Kdy bylo založeno královské město Olomouc přesně nevíme. Nedochovala se totiž jeho zakládací listina. Stalo se tak patrně před rokem 1246 za krále Václava I. O postupném připojování předměstských osad svědčí příchod žebravých mnišských řádů.
Datem 4. srpna 1306 se Olomouc zapsala do dějin státu v období středověku snad nejvýrazněji. Bohužel neblaze – v tento den byl v sídle olomouckého kapitulního děkana zavražděn poslední český král z rodu Přemyslovců Václav III. Ruka neznámého vraha tak nejen překazila královo válečné tažení do Polska, ale způsobila i vymření významného českého panovnického rodu po meči.
Období vlády Lucemburků bylo obdobím rozkvětu Olomouce. V době husitských válek byla Olomouc baštou římskokatolické církve. Roku 1469 byl v Olomouci dokonce prohlášen českým králem uherský král Matyáš Korvín. Velmi citelně zasáhla město Olomouc třicetiletá válka.1642–1650 byla okupovana švédským vojskem.

Olomoucké biskupství vzniklo v r. 1063 oficiálním obnovením moravského biskupství (později arcidiecéze moravsko-panonské) založeného sv. Metodějem r. 869.

V roce 1777 pak bylo olomoucké biskupství povýšeno na arcibiskupství. V tomto kontextu je Arcibiskupství olomoucké nejstarší dosud existující institucí v České republice.Arcibiskupský palác byl v průběhu své historie svědkem řady významných událostí, z nichž je možno zmínit např. návštěvu Marie Terezie, intronizaci císaře Františka Josefa I., uzavření mírové smlouvy známé jako tzv. „Olomoucké punktace“ či návštěvu papeže Jana Pavla II.

Pokračujeme ke kašně Tritónů - která vznikla roku 1709.

Kašna je pojmenovaná podle dvou mořských božstev – Tritónů – kteří spolu s dvěma delfíny podpírají obrovskou prolamovanou mušli. Na mušli je skalisko, na kterém stojí chlapec držící na provázku dva draky. Ústa všech postav kašny slouží jako chrliče vody. Kašna je považována za nejlepší barokní sochařské dílo v Olomouci. Její styl připomíná římskou kašnu Tritónů (Fontana del Tritone) od Giana Lorenza Berniniho (1598-1680, významný italský barokní architekt).

Po krátkém občerstvení při kávě následuje prohlídka kostela Pany Marie Sněžné.

Barokní kostel Panny Marie Sněžné je součástí komplexu bývalých jezuitských školních budov v Olomouci. Kostel vznikl v letech 1712 - 1719. Chrám si jezuité nechali postavit na místě bývalého minoritského kostela. Ze staré stavby se zachovaly například drobné malby na mědi z roku 1623,  původního minoritského kostela pochází také gotická dřevořezba Pany Marie s děťátkem z druhé poloviny 14. století, již dnes najdete na hlavním oltáři kostela. Chrám Panny Marie Sněžné sloužil až do roku 1778 univerzitě, poté se stal kostelem olomoucké vojenské posádky. Za napoleonských válek se z chrámu stalo skladiště. Bohoslužby zde byly obnoveny až těstě před první světovou válkou. V letech 1916–1918 prošel rekonstrukcí interiér chrámu, v 90. letech 20. století se město rozhodlo obnovit fasády.

Kostel sv. Michala

stojí na  nejvyšším bodě středověkého centra Olomouce. Jde o majestátní raně barokní jednolodní kostel se dvěma postranními kaplemi postavený v letech 1673-1699 na troskách původního gotického svatostánku. Ze 14. a 15. století se dochovala gotická křížová chodba, klenba v sakristii a kaple sv. Alexeje. Dominikáni, kteří tu sídlili, svěřili stavbu nového chrámu italskému architektovi Giovannimu Pietru Tencallovi a další úpravy na počátku 18. století provedl Domenico Martinelli.
Největší chloubou kostela je trojice kopulí (s freskami od Matouše E. Pizka), z nichž nejvyšší ční do výšky neuvěřitelných 37 metrů. Převážná část interiéru včetně pěti oltářů (4 boční, jeden hlavní) či varhan se zachovala v původní podobě. Průčelí kostela zdobí sochy Ondřeje Zahnera z 1 poloviny 18. století.

Novobarokní kaple sv. Jana Sarkandra je dvoupatrová stavba zastřešená kupolí s lucernou.

Uprostřed modlitebny je kruhový otvor do suterénu, kde je instalován skřipec ze Sarkandrovy doby. Interiér kaple je působivě osvětlen. Denní světlo proniká z lucernové vížky do modlitebny a odtud kruhovým otvorem do suterénní části stavby.Na místě dnešní kaple dříve stávala městská věznice, ve které byl roku 1620 vyslýchán a mučen Jan Sarkander. Ten byl protestantskými stavy obviněn, že pomohl zprostředkovat vpád vojska polského katolického krále na Moravu. Při mučení však nevyzradil zpovědní tajemství, proto byl v roce 1995 prohlášen v Olomouci papežem Janem Pavlem II. za svatého.

Dalším kostelem, který navštěvujeme, je kostel sv. Mořice.

Kostel sv. Mořice je poprvé zmiňován v Olomouci v roce 1257, jeho zakladatelem byl olomoucký biskup Bruno ze Schauenburka. Tento kostel postihla řada požárů (např. v letech 1398, 1404,1411), a proto bylo přistoupeno ve 14. století ke stavbě nového chrámu. K západnímu průčelí kostela jsou přistavěny dvě asymetrické hranolové věže. Unikátní dvojité šnekové schodiště se nachází při západní stěně kostela.

Skutečným klenotem je pozdně gotické sousoší z poloviny 15. století Kristus na hoře Olivetské, umístěné v interiéru kostela. Z roku 1745 pocházejí mořické varhany – největší varhany ve střední Evropě a osmé největší v Evropě, které zhotovil mistr Michael Engler. Na jejich výzdobě se podílel sochař Filip Sattler a řezbář Jan Jiří Huckh. K původnímu baroknímu hracímu stroji se třemi manuály přibyl po rekonstrukci v 60. letech 20. století ještě další, novodobý hrací stroj s pěti manuály.

Únava už začíná být z památek velká a usuzujeme, že jsme schopni ještě zvládnout Horní náměstí a další památky nechat na příště.

Jednou ze známých olomouckých památek je bez pochyby sloup Nejsvětější Trojice, který je od roku 2000 zapsán na seznam světového kulturního dědictví UNESCO. Sloup je vůbec největším seskupením barokních soch v rámci jedné skulptury ve střední Evropě. Mezi dalšími památkami Horního náměstí vyniká gotická radnice z 15. století. Pozornost upoutá schodiště s renesanční lodžií, bohatě zdobený arkýř gotické kaple sv. Jeronýma a především pověstný olomoucký orloj. Původní středověký stroj tu totiž ve 20. století nahradila socialistická výzdoba, v níž světce vystřídali rolníci a dělníci.       

Prohlídku jsme ukončili dobrým oběden na dolním náměstí a fotografie jsou k prohlédnutí opět v sekci "fotografie".

Loštice

První výlet se uskutečnil v dubnu návštěvou Loštic. Začínáme velice příjemně a to u Selingerů bohatou snídaní, aby nás památky moc nezmohly.

První návštěva patří muzeum tvarůžků. Tvarůžky, jedinečná specialita Loštic, mají svou bohatou historii, která sahá až do 16. století.

Prohlídka vás zavede do začátků minulého století. Na místě původní tvarůžkárny v areálu závodu A.W. (Palackého 5) bylo v roce 1994 zbudováno Muzeum tvarůžků, vedle výrobny byla na Palackého ulici otevřena i nová prodejna. V muzeu jsou instalovány exponáty používané při výrobě tvarůžků. Ve sklepě je dokumentováno mletí a lisování tvarohu, v dalších podlažích je zdokumentována vlastní výroba olomouckých tvarůžků. Na videozáznamu jsme shlédli současnou výrobu a zároveň výrobu okolo roku 1920. Film byl velmi působivý, herci byli místní obyvatelé. Stojí za zmínku také výborný výklad místní průvodkyně, zejména o rodině, vlastnící nynější výrobu.

Dalším originálním výrobkem pocházejícím z Loštic jsou Loštické poháry .

V 15. a v první polovině 16. století budily obdiv po celé střední Evropě a jsou dokladem zlatého věku loštického hrnčířství. Vypodobení jednoho z pohárů na křídle triptychu Zahrada rajských rozkoší (1504) od Hieronyma Bosche potvrzuje jejich proslulost. Pro tyto štíhlé hnědé poháry s úzkým hrdlem vyráběné už od konce 14. století je typický povrch pokrytý puchýřky. Od poloviny 15. století pak hrnčíři zdobili poháry věncem malých oušek pod hrdlem.

Podivuhodný vzhled loštických pohárů odlišující je od ostatní keramiky byl dán specifickým materiálem, který byl k jejich výrobě používán, grafitovou hlínou obsahující jako přísadu pyrit. Při vysokých teplotách se z hlíny uvolňoval a vytvářel na povrchu keramiky vyvřeliny, bublinky a zrnka. Tyto charakteristické stroupky se zpočátku na keramice objevovaly zřídka, při náhodném zvýšeni běžné teploty vypalování keramiky a sami hrnčíři je zpočátku považovali spíše za nedostatek, avšak brzy je již v této podobě vypalovali záměrně. Kromě bizarního nenapodobitelného vzhledu měly totiž tyto poháry další vzácnou vlastnost. Při vyšších teplotách se hlína spékala tak, že získala charakter kameniny a poháry na rozdíl od jiné tehdejší keramiky neabsorbovaly pach nalévaných nápojů. Staly se žádaným vývozním artiklem.

Rovněž velice zajímavý výklad nám byl poskytnut v Pamětní síňi známého malíře a ilustrátora Adolfa Kašpara (1877–1934), zřízené v roce 1970, v někdejším letním domě umělce. Na průčelí domu je umístěna pamětní deska z roku 1954 s malířovou bustou od Julia Pelikána.

Do několika sálů bylo soustředěno na osmdesát původních Kašparových prací, mezi nimiž nechybí ani studie k Babičce Boženy Němcové, dále fotografie, korespondence a jiné doklady z umělcova života.

V podkroví, v Kašparově ateliéru s původním mobiliářem je vystaveno množství Kašparem ilustrovaných knih. V Památníku je stálá výstava mapující historii města Loštice již od pravěké doby. Zaujmou především doklady místního hrnčířství, jež Loštice v minulosti proslavilo. Dále je zde připomenuta existence loštické židovské čtvrti, mj. unikátní mapou z roku 1727, na níž jsou vyznačeny židovské domy.

Další zajímavostí je Synagoga, která na nynějším místě - ve Ztracené ulici - stojí od roku 1727. V roce 1805 její dřevěná část vyhořela a byla přebudována do dnešní prosté klasicistní podoby. V současné době se zde pořádají koncerty a výstavy.

V přízemí můžeme vidět tři synagogální lavice. Synagogální lavice jsou symbolickým památníkem obětem holocaustu z Loštic, Mohelnice, Úsova a Litovle. V roce 1939 nacisté zničili olomouckou synagogu. Nedávno byly objeveny dřevěné lavice pocházející z této památky. Tři řady lavic byly získány pro synagogu v Lošticích a všech 21 míst bylo symbolicky věnováno 80 obětem holocaustu. Souběžně bude každé místo dedikováno přátelům a podporovatelům činnosti projektu Respekt a tolerance.
Provázela nás místní 90 letá obyvatelka, která nám vyprávěla o odsunu židů do lágrrů, kterého byla svědkem. V odsunu byla zařazena i její kamarádka, která se již nevrátila. Až slzy do očí nám vyhrkly, když nám v synagoze zazpívala.

V Lošticích jsou i památné domy, Na Náměstí Míru stojí ve městě nejstarší, v jádru **renesanční měšťanský dům** (č. p. 116 ) s bohatě členěnou klasicistní fasádou, upravený v 1. polovině 19. století. Bývalá **koželužna** v Hradské ulici, č. p. 81 je výstavný předměstský dům z druhé poloviny 18. století s dochovanou původní dispozicí, barokními štukami a rokokovými prvky na čelní fasádě, upravený v roce 1812.

Pozdně empírový měšťanský dům z roku 1856 se starším jádrem a s terakotovými doplňky fasády se nachází v Palackého ulici 9. Později sloužil jako sladovna někdejší židovské čtvrti.

Byli jsme velmi překvapeni, kolik památek se v Lošticích nachází a abychom všechny dojmy vstřebali, opět jsme byli pozvaní na pohoštění k Selingerům.

Fotografie z Loštic k nahlédnuti při odkliknutí "fotografie".